Při rozběhu se využívá technika šlapavého i švihového způsobu běhu. Šlapavý běh slouží k rozvinutí maximální rychlosti. Švihovým způsobem běhu skokan udržuje získanou maximální horizontální rychlost, která tvoří základ pro rychlost vzletu těžiště. Z hlediska biomechaniky je rozběh přímo úměrný rychlosti a rytmizaci běhu. Rozběh můžeme rozdělit na tyto části: počáteční, střední a závěrečná.
Počáteční část rozběhu je velice důležitá pro stabilizaci vlastního odrazu a k získání maximální rychlosti v co nejkratším čase. Prvních šest kroků rozběhu musí skokan zvládnout tak, aby vybíhal vždy stejným úsilím. Začíná zpravidla jedním z těchto třech způsobů: z místa (stoj spojný nebo z nákroku), z chůze (skokan jde dva až šest kroků ke značce), z klusu (skokan běží dvěma až šesti drobnými krůčky k výběhové značce).
Ve střední části rozběhu (od 3 do 10 kroků) skokan stupňuje rychlost běhu. Běží s vysokým zvedáním kolen a podsazenou pánví. Při dokrocích se snaží o aktivní pohyb bérců a nohou, pohyb paží je ve velkém rozsahu.
Závěrečná část rozběhu je nejobtížnější z důvodu přípravy skokana na odraz, který musí být vykonán s minimálními ztrátami horizontální rychlosti. Příprava na odraz se provádí zpravidla v posledních třech krocích, kdy dochází ke změně v rytmizaci běhu před vlastním odrazem. Předposlední krok se prodlužuje a poslední krok se zkracuje.
